9.9 2017 je to přesně rok od mého porodu. V 9:00 ráno se mi narodil císařským řezem můj milovaný syn.
Jak se změnilo a chovalo mé tělo?
Okolo těhotenství, inkontinenci a Jumpingu koluje velké množství názorů.
Na každé mé přednášce na téma těhotenství a sport, inkontinence,… jsem prezentovala názory a zkušenosti ostatních. Vždy jsem přednášku ukončovala slovy “Já jsem si těhotenstvím a porodem ještě neprošla, nemůžu tvrdit ze své zkušenosti”.
Nyní je vše jinak a já se s vámi můžu podělit o mé pocity a změny mého těla.
Do roku 2016 byl můj život plný Jumpingu, cvičení, cestování, kamarádů a celkově veliké zábavy.
“Jumpingovala” jsem téměř každý den od roku 2001. Neznala jsem hranice. Nic mě neomezovalo. Mé pánevní dno bylo tak silné, že jsem vydržela skákat hodiny.
Najednou ze dne na den “STOP”. "Jsi těhotná.", mi oznámil můj mladý gynekolog.
Můj život se obrátil naruby. V hlavě jsem měla jednu velkou sirénu, která hlásila: “Konec Tvého dosavadního života. Konec Jumpingu na dlouhé období. Konec veletrhům. Konec s Big party. Konec s cestováním. Žádné pivo.”
Tyto pocity mě během pár dní přešly a já začala žít dál.
Denně jsme chodila do posilovny. Posilovala jsem hlavně záda, nohy, ruce. Ve 3. měsíci těhotenství jsem ještě natočila Jumping ThaiBox pro Jumping World Team. Tímto DVD jsem se s Jumpingem rozloučila.
Má hlava ale fungovala, jak měla, a já byla nad věcí. Denně jsem chodila do práce, do fitness centra, jezdila autem. Cítila jsem se plná života. A to občas doslova :-)
V 5. měsíci jsem letěla na veletrh na Floridu, do Rimini, do Paříže a na mé milované FIBO do Německa.
Se v bříšku proletěl, pinďa :-).
Na všech těchto veletrzích po celý rok 2016 jsem stála dole u podia, na kterém náš tým skvěle prezentoval světu Jumping. Po 15 letech jste “mimo hru” a jenom pasivně koukáte… Vím, že jsem tam stála, držela strašně moc palce, povzbuzovala, napovídala… A strašně moc brečela.
S přibývajícími měsíci šlo všechno náročněji. Po hodně dlouhé době jsem opět poznala slovo “inkontinence”. Což mě psychicky docela rozhodilo. Stojím si zatím, že toto “slovo” mě míjelo především díky Jumpingu.
Stále jsem denně chodila do fitness centra, ale pánevní dno mi postupně ochabovalo a tělo se, samozřejmě, připravovalo na porod.
Poslední 3 měsíce těhotenství jsem trpěla na veliké křeče do nohou… Postupem času se přidávaly i křeče do rukou. Ani to mě od cvičení a udržení kondice neodradilo a já navštěvovala fitness centrum denně dál.
Zvýšená dávka magnesia, masáže měly pomoci. Bolesti byly takové, že jsem občas nohu za sebou doslova táhla.
To jsou prostě lahůdky, které k těhotenství patří.
Denně jsem vypila až 10 litrů vody a změnila se mi termoregulace. Nejradši bych spala mezi tučňáky.
Až do 38. týdne těhotenství jsem žila tímto způsobem.
S přibývajícími týdny jsem čím dál tím víc trpěla inkontinencí, což mě trápilo, jelikož se s tím nedalo téměř nic dělat. Tolik jsme se těšila na Jumping, až mi pomůže mé pánevní dno opět zpevnit.
9. 9. 2016 jsme ráno sedli do auta a hurá “rodit”. Manžel byl tak nervózni, že nedokázal před porodnicí zaparkovat. Tak jsme se vystřídali a já se s mimčem v pupíku naposledy zapasovala za volant a zaparkovala si pěkně podle svého :-). Toto byla poslední jízda mého synáčka na hodně dlouhou dobu za volantem. Doufám :-)
Císař prý proběhnul dle plánů, vše šlo tak jak mělo. “Porodila" jsem přesně v 9:00.
Akorát mi nikdo neřekl, že zažiju TAKOVOU BOLEST.
Tyto ukrutné bolesti, které jsem myslela, že nepřežiju, jsem přičítala, a dnes i přičítám, mému zarputilému cvičení. Mé tělo bylo příliš pevné na takto veliký zákrok.
Z porodnice jsem odcházela, spíš jsme se plazila, po 5 dnech s 2 kily nad mojí původní váhou. Celkem jsem v těhotenství přibrala 18 kg.
Čas utíkal a je tu konec 12. týdne od císaře. Konec hájení. Jde se do fitka. Jelikož už nekojím, čeká na mě má milovaná, nádherná, snad ještě hezčí než jindy… Jumping trampolína.
Návrat k mé původní kondici byl těžký. Myslela jsem si, jak to půjde samo. Vždyť jsem přeci cvičila skoro až do porodu.
Nooo, tak vůbec. Připadala jsem si jako slon. Těžká. Neohrabaná. Vůbec jsme to nebyla já.
Chodila jsem každý den. Kondička šla nahoru rychle.
A jak to bylo s inkontinencí po porodu?
Několik týdnů byla, bohužel, mojí všední součástí. Připadala jsem si až méněcenně.
Nehledala jsem důvody “proč cvičit ještě nemůžu…”, ale hledala jsem důvody “proč už cvičit můžu”. Poslouchala a vnímala jsem své tělo.
Přibližně po půl roce bylo slovo “inkontinence” opět cizí slovo.
Mé tělo je stále trochu jiné. Po třicítce už to asi nejde tak lehce :-D, ale jdu si za svým… Vše je v hlavě.
Sportuju denně a nejlepší na tom je, že sportem můžu trávit i krásný čas se svým maličkým.
Běhám s kočárkem, což je pro něj hodně zábavně.
Používám ho jako zátěž při dřepech a pusinkuju při klikách.
Takže mé prvotní depky, že všechno s těhotenstvím mi končí, mi jsou teď k smíchu.
Naopak… VŠECHNO MI PRÁVĚ ZAČALO!!!
Jenom jedno mi skočilo… Inkontinence.